Neboj se změnit svou životní roli

V posledních letech jsem učinila překvapivý objev, a to jak důležitá je pro člověka jeho životní role.

Nemyslím samozřejmě obsazení do Národního divadla, ale roli společenskou, pracovní, v rodině. Roli, která všechny tyhle faktory spojuje.

To, co z ní vychází by se dalo nazvat naší identitou, která je námi prorostlá jako břečťan. Ten prorůstá, zpevňuje a omotává naši představu o sobě, tedy druhou část identity, která je velmi křehká, většinou ke své existenci potřebuje nějaké opodstatnění a další, zpětnou vazbu zvenčí.

Identitu si tedy z části budujeme, na základě našich přesvědčení a představ, zčásti je tvořena rolemi, které v životě zastupujeme a do kterých jsme (ideálně dobrovolně) vstoupili.

Jako první jsme dětmi. Stáváme se dětmi svých rodičů. Pak jsme školáci, puberťáci, dospívající, a celé ty roky v sobě upevňujeme to, kým vlastně jsme. Každá další role je zároveň nová životní fáze, do které se postupně noříme.

Každá nová fáze je náročná sama o sobě, protože je plná nového, cizího, nepoznaného a to je často (a logicky) provázeno úzkosti, strachem, nejistotou a tápáním, abychom se ve výsledku našli v roli nové, pevně a sebejistě.

Stala jsem se manželkou, připravovala se na roli matky, ze dne na den se nedobrovolně stala vdovou a někým, kdo svůj zárodek mateřství ve zkumavce odepisuje k likvidaci, protože jiná, zákonná alternativa není.

Je ku*va divný bejt vdova ve dvaačtyřiceti. To slovo vám nejde přes pusu a vyhýbáte se tomu, stejně jako svý nový, životní roli. Zhruba za rok jsem to celý chtěla překovat do role samostatný, svobodný ženský, včetně užívání si všech benefitů, který to přináší. Svoboda, přátelé, klid a nohy v teple. :))

Ani nevím jak moc jsem to chtěla, nebo jestli jsem se spíš jen snažila nějak žít, ale zamilovala jsem se. A stala se znovu partnerkou. V týhle roli se i po roce pořád teprve zabydluju, hlavně proto, že tentokrát se pojí s přijetím ještě dalšího, životního postu - (ne)matky třech trpaslíků.

To všechno je fajn. Možnost být Sněhurkou. Mít velkou (ne)rodinu. Žít znovu láskou ve vztahu a novou láskou ke třem minilidem. Ale je to dřina.

Je dřina, několikrát za sebou sledovat, jak ze zídky vaší duše rve pomyslná ruka osudu ten pevně vrostlý břečťan, až lítaj kusy omítky. Několikrát za sebou zas vymýšlet novou barvu zdiva, spravovat zídku vlastní duše a znovu, opatrně nechat břečťan vrůstat, s až příliš jasným vědomím, že všechno může být opět, kdykoliv, vyrváno.

Ten koloběh ztrát a truchlení, nového růstu a zase nových ztrát, které vás nechávají stát s holýma rukama a dusivou otázkou kdo jste, a jak máte vlastně žít.