Jsem normální? A co vy? Jste normální?
Co si budeme povídat, čas od času máme větší, nebo menší tendence se s někým srovnávat. Třeba s jinými ženami. Hodnotíme stav našich rodin, vzhled, společenské postavení a klademe si otázku zda „jsme normální“ - ve smyslu splnění určitých standardů ve společnosti. A jelikož sama ženou jsem (a rovněž mám mezi ženami své kamarádky :) dovolím si sepsat pár otázek, které by nám snad někdy mohly vytanout na mysli. Nebo se tak už stalo. A nebo to přijde. ;)
Neměla bych už mít děti? Nejsem mladá na vdávání? Nejsem na to už moc stará? Jsem sama, co je už třikrát rozvedená? Je mi čtyřicet a pořád single. Je to vůbec normální? Neměl by podobné věci řešit chlap? Slovo „normalita“ vychází ze slovního základu „norma“. A některé věci ve společnosti prostě jsou dané normou. Přemýšlela jsem tedy o tom, co vůbec znamená být „normální ženou“. :) Fajn, do své mini analýzy nebudu započítávat možnosti typu „Běhám nahá po náměstí a nevidím na tom nic divného“, nebo „Štěkám na lidi jako pes, protože věřím, že mi rozumí“. Asi budeme mít všichni jasno v tom, co prostě „normální“ není.
Na druhou stranu, zbývá stále ještě velká spousta věcí, o kterých se to tak jednoznačně říci nedá a přesto nám vrtají v hlavách. No přišla jsem na to, že v dnešní době se „normální žena“ definuje hodně těžko. Mnohem snazší by to snad bylo před padesáti lety. Vdavky maximálně do dvaceti, hlavní mise péče o rodinu, manžel jako hlavní živitel rodiny. Ovšem i v této, i v jiných dobách, vždy existovali lidi, kteří z norem vybočovali. A přesto na tom nebylo nic špatného. Samozřejmě, z dnešního pohledu. Vezměte si takovou Janu Eyerovou, nebo Margaret Thatcherovou. Ve své době asi nebyly úplně typickými ženami. Ale to nebylo vůbec na škodu. Naopak – ač snad jistou dobu musely čelit nepochopení a vlastním pocitům odlišnosti, v globálním měřítku byly přínosem celé společnosti. A o tom to je. Nemusíme být „normální“. Stačí, když na své odlišnosti postavíme něco pozitivního. Něco, co může obohatit životy lidí kolem, i náš vlastní.
V současnosti žena vlastně skoro žádnou „normu“ nemá. Naštěstí. A tak nezáleží na tom, jestli máme děti, nebo ne. Stejně tak se nemusíme vdát, abychom měly spokojený život. Neexistuje nic, co by nám musel definovat a nařídit někdo druhý, včetně společnosti. Stejně tak neexistuje důvod, proč bychom se za to my samotné musely dokola přezkoumávat, cítit provinile, nebo nešťastně. Normální je to, co si pro sebe jako normu nastavíme. Podstatné je, že jsme MY SAMY spokojené a nezasahujeme do osobní svobody druhých, stejně jako neomezujeme zase jejich život. A pokud máme na cestě životem ještě to štěstí, najít k sobě parťáka, který to respektuje, nebo vidí stejně, pak jsou všecky trumfy v kapse. ;)
