Menu Zavřeno

Jak nás obohacuje dávat druhým víc prostoru

Jak nás obohacuje dávat druhým víc prostoru

Jedu metrem a jsem už dost znavená. Celý den na cestách, s sebou nějaký ty zavazadla,  za sebou nějakých pár schůzek, finálních kilometrů asi 350. A jak se tak na mě ze všech stran  někdo mačká, přemýšlím o prostoru.

Kdybych teď chtěla vystoupit, nemůžu. Není kudy. Kdyby mě někdo chtěl pustit sednout, taky nemůže. Musel by mu někdo jiný někam uhnout a celé by to byl náročnější proces, než jen nechat věci tak, jak jsou.

Co je ale jasný, je fakt, že člověk potřebuje prostor.

Aby mohl někoho pustit sednout. Například. Pokud se k němu navalim a vyhodím ho z židle, mávajíc průkazkou ZTP, (kterou já teda nemám, ale jak víte, mluvíme hypoteticky :)) nedám mu příležitost vstát a nabídnout mi místo. A tak mě napadlo, že jsme hodně zvyklí si věci sami brát.  Ale že nás to vlastně může i o mnoho věcí okrást. 

Když si vždycky všechno vezmu, zařídím, podám úplně sama, připravuji se o možnost zjistit, zda je v mém okolí někdo, kdo by i rád pomohl. Připravím se o pozitivní zážitek a radost z toho, že s dotyčným vlastně chceme stejné věci. Že mu na mě záleží. Že toho hodně umí a dokáže to investovat právě do mně. Jenže člověk na zkušenosti bohatý, je stvoření bázlivé. :)) Bojíme se, že se na nás nedostane. Známe spoustu přísloví a hesel typu „kdo dřív přijde ten dřív mele“. Už jsme někdy čekali na pomoc od druhého. Někdy jsme na ni dokonce mohli být zcela odkázáni.

A ona nepřišla.

Jo. Je absolutně pochopitelný, proč snad druhým nedáváme tolik prostoru. Proč chceme všecko vědět první, umět to nejlíp, být všude nejdříve. Proč chceme vždycky a všude být samostatní, nezávislí a schopni se o sebe postarat především sami. A nejen že to chceme. Zpravidla se o to i snažíme. Někdo líp – někdo hůř. Závislost je bubák pro týrané ženy, co nedokážou uniknout svému „osudu“, protože nemají kam jít ani z čeho žít. Například. A to samozřejmě není oukej.

Ale má to i svou stinnou stránku. Vyčerpání. Únavu. Vztek na ostatní, že nám víc nepomůžou. Vztek na ostatní, že my pro ně děláme všecko a oni pro nás nic. JENŽE! 

Oni by možná i pomohli. Možná by rádi dělali víc. Oni by možná i rádi dali víc prostoru. Ale nedostávají k tomu od nás prostor. Když oni se nadechnou k odpovědi, my už máme v ústech první souvětí. Když oni nakročí ke dveřím, my už je máme otevřené. Rozumíte, co myslím?

Další věc, na kterou jsem si v životě přišla je, že nikoho nemá smysl k ničemu tlačit. A tak se snažím to nedělat. Co má smysl, je motivace. Inspirace. Předat nové informace, zprostředkovat rozhled…

Ale nikdy nemá význam snažit se kohokoli postrkovat, aby šel tou správnou cestou. Nebo tou naší cestou. Je to za prvé práce a dřina za dva (někdy za pět). A za druhé, i kdybychom to snad dotlačili kam chceme, nakonec to stejně nevyjde.

Nevyjde, protože „vytlačené“ věci nevychází a hotovo.

Jenže, to už jsme možná ztratili pár let, nebo pár desítek let, nebo celý život urputnou námahou. Sedíme zhroucení a vyčerpaní, abychom zjistili, že to nestálo za to. Nebo že ten druhý, chtěl stejně v životě něco úplně jiného a tak se zapíral a trpěl jen kvůli nám, abychom byli ve finále oba nešťastní.

Nedá se mu věřit. Je to kráva falešná.

Další ublížené fráze, které jsme si určitě každý z nás už někdy řekli. Ale víte co? Možná si za to můžeme sami. Kráva falešná nás vlastně neujišťovala, že jí můžeme věřit. Možná jsme jí jen dali málo prostoru se projevit a hned jsme ji pasovali na nejlepší kamarádku a tak dále a tak dál.

Kdybychom jen uměli více vyčkávat. Dávat druhým víc prostoru a možností se sami projevit…

Možná bychom o ně přišli mnohem dřív. Možná by se nikdy nestali našimi kamarády, manžely… a to nám nahání strach. Tak se tomu snažíme předcházet.

Ale není mnohem horší strávit život po boku „špatného“ člověka?  Pro mě teda jo. Takže chci a budu dávat druhým prostor. Svobodu. Nebudu je omezovat. Protože jen tak se mohou ukázat tak, jací opravdu jsou. A jen pokud uvidím, kdo skutečně stojí proti mně, můžu se správně rozhodnout, zda tam chci stát s ním, nebo jít jinou cestou.

Nechat druhé být svobodnými a nesnažit se všecko řídit sama, tak není jen šlechetná věc. Je to i náš vlastní benefit.

Máte podobnou zkušenost?

Posted in Inspirativní, Všechny články

Mohlo by tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *