Menu Zavřeno

Až budu stará, přála bych si…

Až budu stará, přála bych si…

V poslední době docela přemýšlím o lidech a stáří. Samozřejmě hlavně proto, že se podobná témata momentálně dotýkají i mého života.  Tak nějak okrajově, ale i přímo středem. O tom, že všechna světla jednou zhasnou, pro každého z nás. Ne, nebojte se, nechci vás ničím děsit, nebo vám kazit náladu nedělního večera. Všechny mé myšlenky (pokud se rovnou vykašlu na ty ponuré), plynou směrem „až budu stará, přála bych si…“

Tak kdyby mi někdo zaručil, že se mi to přání i splní, chtěla bych asi vůbec stará nebýt. :))) Ale jakmile člověk započne proces „smíření se s faktem“ ( před kterým není úniku) začne svému životu dávat trochu jiný nádech, jiné hodnoty. A o to možná jde.

Kdyby byl život nekonečný, nebylo by hlubších smyslů.

Bylo by ještě méně hodnot. Kdyby byl život nekonečný, vlastně by úplně pozbyl svého smyslu. Protože když už na člověka neplatí nic, je to většinou pod pohrůžkou nemoci, stáří, nebo smrti – aby ze sebe vydal všechno, porval se o dobrou věc, nebo změnil něco ve svém životě. Stáří a smrt nás „tlačí“ nepohodlím. Ale kdyby v našem životě nebylo nepohodlí, neexistoval by důvod pro rozvoj,  vyšší cíle, větší hloubky… Všechno by spočívalo v nekonečném bytí, což je ale něco nepředstavitelného, hlavně proto jaký má lidstvo mozek. Stačí se pár dní v kuse dívat na zprávy a máte představu – v kostce. :) Války, rozepře, různé formy křivd a neporozumění… Pokud by něco mělo trvat navěky, tak by to určitě neměla být bolest. Ale pokud lidstvo doteď nebylo schopno si neubližovat navzájem, asi by to nedokázalo ani v případě, že by měl šancí do nekonečna. Čímž se vracím k myšlence, že jak se známe, lidi…  :))

Takže jo, je dobře že náš život je limitovaný, omezený a dočasný.

Asi. Díky tomu máme šanci a možnost „vytřískat“ z něj maximum. A když už z našeho světa nemůže zmizet bolest, je dobré když se skrze ni můžeme něco naučit, nebo se někam posunout.

Při návštěvách v nemocnici potkávám staré lidi víc, než obvykle. Nemocné, staré lidi. Dívám se na ně, zdravím se s nimi, občas zaslechnu nějaký útržek rozhovorů… A přemýšlím. Maličko o nich, ale dost spíš o sobě. A o tom, jakou chci být stařenkou. :)

Až budu stará, přála bych si být nasycena životem. Do plna a na maximum. Přála bych si, abych nelitovala svých rozhodnutí – a pokud snad ano, aby té lítosti bylo co nejméně. Aby když zavřu oči a pomyslím na svůj přicházející konec, nebyl důvod k slzám. Protože vše co jsem chtěla dokonat – bylo dokonáno. Aby mi myšlenka na můj život, vstupující do finále, na tváři vykouzlila úsměv, i kdaž vlastně myslím na smrt.

Nojo. Ideály, že. :) A kdo ví, jak to všechno je a bude. Ale pár myšlenek jsem si dovolila vypustit na svobodu.

Ženy, žijme na max. Žijme tak, jak chceme. A tak, abychom jednou obstály samy před sebou.

Já to zkusím.

Posted in Inspirativní, Všehochuť, Ze života

Mohlo by tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *