Božena vypráví: Jak jsem setřásla nechtěnou návštěvu
Tak si říkám, jaká je paráda že jsem dneska skončila v práci o něco dřív. Volna není nikdy dost. To dnešní bych mohla využít třeba na zahradě mžouráním do sluníčka a listováním časopisy, ke kterým se v běžném životě nemám šanci dostat. Jo. Parádní plán. Zvednu se a jdu si pro deku, načež ve mně hrkne, když někdo nečekaně zvoní. Dokonce nejen že by jen tak zazvonil. Dotyčný zvoní dokonce velmi naléhavě, až provokativně. Dlouho. Na můj vkus.
„Néééé! Teďka né! Dneska né!!“ říkám si, zatímco jdu otevřít. Auto mám před barákem, těžko budu dělat, že nejsem doma. Otevřu dveře a koho nevidím?
Renata.
Ta Renata, co jsem ji neviděla snad rok a co ji už v životě vidět nechci a nepotřebuju. Naposledy jsme se potkaly na třídním srazu, kde ze sebe ždímala taková moudra, až se mi chtělo brečet. Ale ne snad dojetím, nebo zaujatostí. Spíš vzteky a z pocitu bezmocnosti, že jí nemůžu ničím zacpat hubu. „No aahooooj!“ přeruší můj tok myšlenek a je jasné, že katastrofa je na obzoru. Po tváři se jí rozlévá křečovitě milý, blahosklonný úsměv. „No čaau!“ odpovím poněkud stroze a dělám si obavy, že snaha vyloudit i na své tváři alespoň náznak podobného úsměvu, byla téměř neúspěšná. No co už. Pozvu ji dál. Ale hlavou mi běhá výzva „Jak se zbavit Renaty“, okamžitě, definitivně a s grácií – což je kombinace takřka nemožná.
Instinktivně drapnu do ruky dezinfekci na ruce a s hbitou improvizací se pouštím do uvítání s ještě větší vervou: „Hele zlato, tohle ti nabídnu hned mezi dveřma, takový brněnský uvítací rituál místo chleba a soli.“ Renata vykulí oči a nechápavě a pomalu přichází s otázkou, na co to je. „No desinfekce přeci. Na ruce. Představ si, že nám v Brně řádí agresivní žloutenka. Nemocnice praskají ve švech!“ Nevítané návštěvě přeběhne po tváři lehký náznak odporu. „Cháá! Jdu na to dobře! Já ti dám ty potvoro!“ říkám si a chytám se stébla naděje, že můj odpočinkový plán nebude přeci jen úplně zrušen.
Nebo ne? :)
S rukama navlhlýma od desinfekce a pronásledovány vlnou pronikavého, alkoholového zápachu, se vydáme do kuchyně. Postavím na kafe a zatímco jí sypu instantní „Nesko“ do šálku, zuřivě se rozchrchlám. Další intuitivní nápad, který domýšlím, zatímco kašlu. Chrchlám dlouho, protože vymyslet nějakou další nechutnou historku, zabere čas. „Jsi v pohodě?“ zeptá se Renata. A tím mi vlastně nahraje na smeč. „Ale jo“, odpovídám a míním dovysvětlit: „Hele tos věděla, že černý kašel můžeš chytit kdykoli během života? Já myslela, že to je dětská nemoc a ono houby. Doktor mi na to řek, že je to bohužel vysoce nakažlivé a neochrání tě ani fakt, že jsi ho v dětství prodělala. Jako supr, dík! A stačila jedna návštěva pohotovosti, když měl Pepa bloklý záda. Chápeš to? Ty jdeš jako do nemocnice, aby ti pomohli a ještě si odneseš nakažlivou virózu a ATBčka.“ Snažím se vypadat naprosto nevinně, když dodávám, že období nejhorší nakažlivosti už mám snad za sebou. „Navíc používáme tu desinfekci na ruce, tak se nemusíš bát.“ Podávám jí kávu a tentokrát se mi podařil úsměv minimálně takový, jaký měla ona, když stála na prahu a těšila se mému překvapení.
„Hele víš co, tak já přijdu jindy, určitě jsi měla i svoje plány“, chopí se slova Renča a nevypadá, že by ji uvařená káva nějak moc nadchla. „HA! Vážně??“ pomyslím si. „A to tě nenapadlo když si sem po roce jen tak bez ohlášení napochoduješ?!“ Nahlas ale odpovídám: „Nééé ježkovy zraky, to nesmíš! Po takový dlouhý době! Určitě máš plno novinek, kdo v čem selhal, kdo komu zahnul, kdo se kde rozvedl..“ Podařilo se mi tak rozohnit pro věc, že druhá vlna kašle nebyla problém. Dala jsem si záležet na tom, že mi na vteřinu zmizela ruka z před obličeje, který byl přímo jejím směrem.
„To tak, zase poslouchat pomluvy na kde koho. Ty budeš do pěti minut venku“, pomalu ustávám v kašli.
A je to.
„Hele Božka fakt, nezlob se, já si vůbec neuvědomila, že mám další schůzku tak těsně v závěsu, takže to asi budeme muset přeložit.“ Tak tohle je snad první moudro, které jsem kdy od Renaty slyšela. Fakt. A náležitě si ho vážím. „No, když myslíš...“ odpovídám váhavě, ale už se vidím na tom sluníčku. Vedu ji zpět ke vchodovým (v tomto případě východovým) dveřím a samozřejmě nezapomenu opět nabídnout desinfekci. Trochu se s ní symbolicky pomatlá a už je venku.
„No, to nebyl špatnej výkon“, pomyslím si a na chvilku váhám, jestli se cítit provinile. Jasně že ne! Právě jsem ochránila desítky jedinců, na kterých by nezůstala nit suchá. A svůj zdravý rozum, který nesnese snůšky podobných keců. A vlastně i Pepanovu náladu, až dorazí z práce. Protože moje zkažená nálada, zpravidla rovná se jeho zkažené náladě. Všecky věci mají prostě dopad na životy naše i našich blízkých.
Beru ty časopisy a jdu zadním vchodem ven...
