kým chceš být

Buď tím, kým chceš být

Buď tím, kým chceš být. Ne tím, koho z tebe chtějí mít druzí. Ani tím, kým si myslíš, že jsi.

Nikdy jsem moc nechápala větu: „Já už jsem prostě taková, no.“ Co to má být? Punc rezignace na sebe sama? FUJ! :))

Tak jasně, každý jsme nějaký. Máme určité povahové rysy, nebo modely chování, které jsou pro nás typické. Máme nějaký charakter, uvažování, které nás definuje. Ale to přece neznamená, že se nemůžeme změnit – ať už k horšímu, nebo k lepšímu! K horšímu to samozřejmě jde mnohem snáz. Ale pokud to jde směrem dolů, proč by to nemohlo jít i směrem nahoru?

Věta „já už jsem prostě taková“ se podle mého používá spíš jako výmluva. Výmluva nad situacemi, se kterými nechceme nic dělat. 

Vykroucení se z odpovědnosti za prohřešky, za které se nám nechce omlouvat:

„Oops, já ti dupl na nohu, sory!“
„Oops, zase. Jéé!“
„Oops, po třetí. No já už jsem prostě takovej.“

Takovej jakej?? Takovej neomalenec, který mi konstantně dupe na nohy a ve finále řekne „no ber nebo nech bejt“??  Tak samozřejmě, že nechám bejt. Protože kdo by o podobné lidi ve svém okolí stál. Ale pokud jsme těmi neomalenci my samotní, podobné chování nám musí hrozně komplikovat život. A vztahy. A celý pocit štěstí ze života, ze kterého nám mizí ti, kteří by stáli za to aby tam i vydrželi. A zůstávají jen tací, na které si i my samotní dál jen stěžujeme. A přitom jde všechno jinak. Líp. Pozitivně. Tak jak my sami chceme, aby to šlo! Jak?

Buď tím, kým chceš být.

Já bych řekla, že každý člověk má v sobě takový tři složky, které se mezi sebou perou…

1. Složka pro druhé

Zní to hrozně altruisticky a šlechetně, ale výsledky jsou spíš kontraproduktivní. Znamená to, že se snažíme být takovými, jací nás chtějí mít druzí. V určité míře na tom není nic zlého. Ale nikdy by to nemělo být na úkor „bytí sama sebou“. Tak třeba chceme partnera potěšit, že se smějeme jeho vtipům. Ovšem ty vtipy se nám odjakživa zdají trapné. Dalo by se říci, že se snažíme myslet na druhého, ale není to tak. Spíš se chceme vyhnout konfrontaci, že jeho vtipy se nám zdají hloupé a není pro nás přirozené se jim smát. Ale je jednodušší se zasmát, než řešit proč se nesmějeme a následně naše skutečné postoje k jeho vtipům. A čelit jeho reakci. Ale podobným chováním si nad sebou podřezáváme větev.

Buď se odsuzujeme k životu v křeči a neupřímnosti, kterou ve finále vnímáme jako útisk, nebo jen oddalujeme bod, kdy to všechno praskne a další přetvářka je nemožná. 

Následně nastává partnerské delírium, kdy „vtipálek“ nechápe, co je špatně, kde se stala chyba, kdy jsme se změnily a nebo tápe jaké vlastně ve skutečnosti jsme a v čem všem jsme ještě „někdo jiný“.
Naproti tomu být sama sebou znamená, hned zpočátku otevřeně (ale s citem) vyjádřit své pocity a postoje vůči podobným vtipům. Konfrontace nikdy není tak nepříjemná, jako by byla pokud s ní čekáme roky. Je přirozená a navíc můžeme čekat i fakt, že nám druhý vyjde vstříc. A kdyby ne, je lepší jít o dům dál, než si do smrti hrát na něco, čím nejsem a trápit se.

Být tím, kým si myslíme že nás chtějí mít druzí, se nevyplácí. Jednak se sami ochuzujeme o zjištění, že nás takové vůbec mít nemusí a stejně nás budou milovat, nebo riskujeme že strávíme roky po boku nesprávného člověka. 

2. Složka pro sebe

Složka pro sebe je něco ve stylu: „Jsem jaká jsem a nikdo s tím nic neudělá“. A opět – je fajn být sama sebou, ale není oká být tím na úkor druhých. Jako příklad se skvěle hodí výše zmíněný příklad s „dupáním na nohu“. Nemůžu přeci někomu činit zle (a někdy tak činíme jen sami sobě) a nechat to plavat se slovy „jsem jaká jsem“.  Podobný výrok buď znamená, že nám na dotyčném „podupaném“ :) vůbec nezáleží, nebo že sice záleží, ale rezignujeme na snahu s tím „dupáním“ něco dělat. A proto je dle mého soudu nejdůležitější složkou:

3. Složka pro ideál

Jako děti jsme měly své idoly. Možná je máme i dodnes. A je to z jednoduchého důvodu: něco na nich obdivujeme. Něco se nám na nich líbí. A stejně jako umíme mít idoly v oblasti módy, umíme mít i ideály a sny o tom, jaké bychom vlastně chtěly být.

A jen pokud o těchto věcech umíme snít, můžeme se jim za nějaký čas začít přibližovat.

Tedy pokud nezůstaneme čistě u snění, ale snažíme se těm snům přibližovat i reálnými skutky. Tak je vlastně možné nejen být sama sebou, ale být i tím, kým ve skutečnosti být chci.

Už po páté jsem někomu dupla na nohu? Fajn. Vezmu si aspoň měkčí boty. Příště ho to snad bude míň bolet. Jeho naopak obujeme do bytelnější obuvi, to před bolestí ochrání dvakrát tolik. A mezitím budu cvičit kroky a mapovat území, kde se většinou stává zmíněný incident. Třeba v tom lze najít nějaký model, který se mi podaří rozbít. A tak se vlastně přibližuji svému ideálu chování. Tomu co ve skutečnosti chci. Tomu, kým skutečně chci být. 

Vždycky  a se vším, jde něco dělat.

Tak se toho nebojte, ještě chvíli zatněte zuby a zkuste to znovu. A pokud to nejde zprava, jděte zleva. A pokud to nejde ani z jedné strany, zkuste se podhrabat. Na způsobu nezáleží. Ale pokud po tom budete opravdu toužit a budete ochotná proto i něco dělat, můžete být sama sebou a taková, jaká být i chcete.

 

Líbil se vám článek? Odměňte mne kliknutím. Like&share!
FacebookTwitterGoogle+Share

No Comments

Leave a Comment

Líbí se vám tu? Odměňte mne kliknutím. Like&share!