Drahý pitomečku! Aneb Božena vzkazuje:

Drahý pitomečku! Aneb Božena vzkazuje:

Božena žije drama: A už má v tuto chvíli nervy jako špagáty. Totiž, přátelé… manželství. Manželství je věc tak strašně složitá, zvlášť když zjistíte, že jeden z vás je hňup. To ovšem nemusíte zjistit hned. Na vině je samozřejmě více faktorů a nemůžeme ukazovat prstem jenom hňupa, že to všecko zhňupil (p.s. hňup může být samozřejmě jak rodu mužského, tak ženského).  Na vině jsme i my, strana druhá, která včas neprozřela (nebo prozřít nechtěla), aby si dokázala přiznat, že v tomto vztahu není budoucnost.

Já i Božena, prostě všichni děláme chyby. Ale pokud nejsou skutečně zásadního ražení, nemělo by to na manželství mít vliv než takový, že nás učí odpuštění, skutečné, prohlubující se lásce a posouvají nás dál.

Teď tedy k hňupovi. Kterýžto se v poslední době ukázal ve své plné „kráse“. A kterýžto se nejspíš nikdy nedozví plnou pravdu sám o sobě, protože všem zacpává ústa jen co jsou otevřena. Mám pro tebe od Boženy dopis. Teda Boženu do toho jako uplně míchat nebudu, dopis píšu já. Píšu ho já svýma rukama, ale takovýchhle Božen je, hochu… Prostě jsem vytočená a znechucená a mám chuť to vzít do svých rukou. Alespoň tak, že napíšu otevřený dopis, který možná nepromluví z duše jen mojí, nebo Božčiny…

Drahý pitomečku,

nikdy jsem ti neslíbila, že budu dokonalá a že se mnou budeš až do smrti jenom šťastný. Dělala jsem chyby, vím. Ale vždycky jsem tě milovala celým srdcem. Vždy jsi pro mne byl ten jediný. Vždy jsi byl tím, kterého jsem chtěla po svém boku – i když nedostatků bylo dost i na tobě. Nic mi nevadilo.  Tedy nevadilo do té míry, abych tě opustila. Chtěla jsem ti pomáhat. Podporovat tě. Rozšiřovat tvůj obzor svým pohledem. Chtěla jsem ti bezmezně věřit a následovat tě, což jsem udělala. A kam jsi mě dovedl?

Do hajzlu.

Zamiloval ses do mně. Do mladé, ambiciózní, krásné holky, která dřela na svých snech. Protože chci od života víc, než jej prozevlovat. Zvládala jsem studovat i pracovat, plnit si svůj sen a být ti přítelkyní. Ano, moje sny si žádaly dost času. Stejný čas jsi měl k dispozici ty a tak nám bylo dobře. Pak ses chtěl ženit. Ženit a mít děti a já myslela, že mě znáš. Věřila jsem, že mě miluješ a šla do toho s tebou.  Abych zjistila, že jsi chtěl někoho jiného. Proč bys mi jinak taky vyčítal, že jsem měla těhotenství „jiné“ než ostatní.

Přišel porod a čas byl podřízený třetímu. Můj čas. Ten tvůj zůstal stále stejný, tam, kde byl i dřív. Ano, díky za návštěvy, ale já jsem chtěla žít jako jeden. Ne jen pomoc od druhého zvenčí. Šlo mi to špatně a první půlrok byla dřina do úmoru. A ty jsi pořád něco nechtěl. Nemohl.

Už dlouho jsme spolu nespali. Ztloustla jsem. V těhotenství jsi moc chuť neměl… ale porod tomu vážně nepomohl. A pořád nežijeme jako jeden, spíš jako 2+1.  Znovu otvírám své sny. Kloubím dítě s prací a nikomu to nevadí. Až na tebe. Protože zase něco nemůžeš a nestíháš. Nedá se ti rozumět, nechceš nic než klid, mluvit nenávidíš a nakonec jdeš bydlet odděleně.

Potřebuješ čas. Dám ti skoro rok. Rok svobody, kdy makám za tři a pořád věřím v rodinu a lásku. Problémy byly, jsou a budou, ale my je překonáme. (Myslím si já). Ale ty ses prý odcizil. Odcizil ses nejen mně, ale i dítěti, které jsi chtěl. Které jsi chtěl víc než já a přesto bych za něj dnes dala svůj život, zatím co ty ho trávíš způsoby, které nechápu. A přišlo slovo rozvod.

Asi jsme došli na konečnou. Zradil jsi mně. Proč???

Proč???

Proč???

Protože hňup.

 




jsemzenaeu

Autorka blogu, stresový faktor, nositelka pokoje a dredů :) Ráda píšu, debatuji a přemýšlím o věcech kolem sebe.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *