Menu Zavřeno

Neřád jménem řemeslník

citatNeřád jménem řemeslník

Hádejte, co mě naposledy nadzvedlo ze židle? :) Podle nadpisu to asi není těžké, že? Přesně. Dnes bude řeč o řemeslnících a o tom, jak někdy umí pít krev.

Předem bych ráda upokojila ty, kteří snad řemeslníky jsou a nic takového (o čem se tu chystám mluvit) nikomu nepáchají. Ano věřím, že výjimka potvrzuje pravidlo, stejně jako že člověk nemůže házet všechny do jednoho pytle. Ovšem já jsem na ni  (na tu výjimku) ještě nenarazila. Za svůj tak nějak akorát tak dlouhý život, už jsem zvládla zadat pár zakázek. Třeba výrobu a montáž kuchyně. Kuchyň byla krásná, o tom žádná. Horší bylo, že pracovní deska byla úplně jiné barvy než lišty, které se tam svorně (dva pánové) chystali namontovat. Následně se odehrála taková mini debatka:

„Ty lišty tam nechci, není to ta samá barva“. Zahájila jsem rozpravu. „Jaak samá barva?“ nechápavě (nebo „jakože nechápavě“) se na mně obrací řemeslník. „No prostě ta lišta a ta deska, nejsou téže barvy.“ Vysvětluji velmi polopaticky. A jako ženská sice jsem, montovat kuchyň sice neumím, ale zaručeně poznám, když je jedno barvy X a druhý barvy Ypsylon. Samozřejmě, ač jsme všichni 3 zírali na nad slunce jasnou věc, (a to že ty dvě barvy jsou rozdílné) nikdo se mi nechystal dát za pravdu. A dokonce se mě i chvíli snažili přesvědčit o tom, že jsem nejspíš barvoslepá.

A teď se vžijte do mé kůže a představte si ten pocit, kdy stojíte a už jste si vyplácali veškerou slovní zásobu snahou, aby se vám dostalo toho, na co máte nárok. A co je rovněž v rámci objednávky. Krystalizované zoufalství a vztek. Nakonec tedy z „neřádů“ vypadlo, že sklad je ale tam a tam, a to by jim trvalo dvě hodiny a tak dále… takže bylo jasno.

A to je jen jeden z mnoha příkladů. Nebudu mluvit o tom, jak rodiče opravovali dům, nebo chtěli novou terasu.  Ti zkoušeli spolupráci jak s firmami, tak s drobnými živnostníky, jestli snad nebude jedna z variant cestou menšího zla.

Můj poslední zážitek je s kotlem. Novým kotlem, který zakoupil, namontoval a zprovoznil pan řemeslník. Kotel nás jednu sezónu ohřál a ještě v záruce opět vypověděl službu. No a drama je na světě – a jmenuje se „jak dostat topenáře k záruční opravě, na začátku topné sezóny“. Umíte si určitě představit.

Volal nejdřív přítel. Výsledek mně vytočil. Volala jsem tedy já. A byla jsem ještě vytočenější. Sice jsem zvládla vykňourat termín dřív, než za 5 týdnů, ale nevěděla jsem hodinu. A zatímco jsem se snažila z drahého (a zjevně „nadšeného“) řemeslníka vypáčit alespoň hrubý čas kdy dorazí,  začal se on již dostávat do varu, co ho k čemu tlačím, co jemu se nechce. (Jako nechce?? Prčic?? Tak to mi je fakt šumák!!) Nakonec jsme se nějak „shodli“, že mi dá vědět termín až se vrátí domů z návštěvy. (Jasně, návštěva v 9 večer, když Márovi řekl ať v 9 cinkne, že bude doma) Opětovně jsem se zeptala zda mi skutečně dá vědět, protože už tón hlasu (sice neverbálně ale naprosto zřetelně) oznamoval: „Nas**t dámo“. A on mi odpověděl: „Když si vzpomenu“.

KDYŽ SI VZPOMENU!!

No tak drahouškové, až se vás šéf v práci zeptá, kdy to bude hotové, nebo kdy dorazíte do práce, tak zkuste hlášku : „Až si vzpomenu.“ A dejte mi vědět, s jakou jste se potázali. Pan Smoljak má pravdu, dobrý dělník při práci je někdy víc než sochař nebo malíř. Ale aby ho člověk hledal v kupce sena. Hlavně toho ochotného a pilného.

Nebudu prozrazovat, jak to celé dopadlo, ale určitě se zeptám, jaké jsou vaše zkušenosti? A případně jestli máte nějaké fígle nebo opatření, která dokážou podobným dramatům předejít, nebo usnadnit jejich řešení?

Posted in Všehochuť, Ze života

Mohlo by tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *