Menu Zavřeno

Vztahy a emoce: Umíte komunikovat ve vztahu?

Vztahy a emoce: Umíte komunikovat ve vztahu?

Nějak jsme se s Boženou zase bavily o chlapech a (jako vždycky) to na pár minut sklouzlo k monologu. Tentokráte z Božčiny strany. A tak mi vypráví jak Pepan to a Pepan tamto, a já chvíli poslouchám a pak mne (šikulku) napadne: „No a zkusilas‘ mu to říct?“ A Božena opáčí: „Ale to vižejoo, simtě. Dyť mu to můžu opakovat furt. Ale to je jak do dubu tohle.“

Na to už se moc říct nedá, ale jelikož jsem starej rejpal, starej analytik, a k tomu všemu mám ještě i pár zkušeností k dobru…  Ptám se dál.

„No a jaks‘ mu to teda řekla?“ dotazuju se. „No jak. Normálně! Že mě to sere už, řešit takovýhle blbiny!“ „A on?“ „No coby on. Nic. Smál se.“

A tak máme tendenci pokládat některé věci za uzavřené, ještě předtím, než bychom je ale skutečně otevřeli.

Jeden by totiž řek‘, že komunikuje ve vztahu celkem obstojně, dokonce dává i zpětnou vazbu, ale je mu to houby platný. Ale přátelé, ta „komunikace vztahová“, je věc ještě mnohem ošemetnější, hlubší a vyžaduje ještě kapánek větší snahu, než si uvědomujeme.

A vlastně se ani není čemu divit. Nelze se divit ani Pepovi, že podobnou, zpětnou hlášku nepřefiltruje správně. Nešlo by se divit ani Boženě, v případě opačném.

Každý den jsme totiž zahlcováni spoustou informací, kterou (díky digitálnímu světu) téměř nejsme schopni zpracovat, nebo si uchovat v paměti. Logicky třídíme podle priorit. Práce, pracovní záležitosti a informace, televize, mobil, zprávy a různé další články, maily, vzkazy, smsky, zpravidla managujeme 3 komunikační kanály najednou… A tím snáz prostě něco vypustíme. A nemusí to být jen zapomenutí. Může to být zapomenutí díky mylnému vyhodnocení, že nejde o informaci důležitou.

A bohužel se to netýká ani chlapů samotných, ani Pepy… ale i mně samotné. Kupříkladu. :) A tak jsme s Božkou zkusily experiment, ve kterém jsme se chtěly pokusit:

Rozlišovat důležitá sdělení od méně podstatných. Nepodávat důležitá sdělení mezi sděleními méně podstatnými, nýbrž jim vytvořit „důležitou“ atmosféru.  :))

V praxi to může vypadá třeba tak, že se ráno všichni vypravujete do práce, do školy, zakopáváte jeden o druhého, děti „blbnou“, taťka mudruje kdo mu kam zakopl druhou botu, což děti opravdu pobaví a vy mu řeknete, že už jte ho po tisícáté žádala, ať ty boty nenechává mezi dveřmi. Ovšem, pokud je pro vás obsah věty „nenechávej boty mezi dveřmi“ životně důležitý, pravděpodobně budete doživotně zklamané.

A vlastně ani správná komunikace vám nezajistí, že by se to kdy spravilo, ale minimálně tomu dáte šanci.

Určitě všichni „milujeme“ oznámení typu „Miláčku, musíme si promluvit!“. Padesát procent lidí si cvrkne do gatí, že prasknul nějakej průšvih, čtyřicet zkoprní a ničeho se v nich už nedořežete po celý zbytek dne, a deset si najde výmluvu, jestli to musí fakt bejt dneska. :) Komunikace je o přirozenosti. Takže přirozeně uvařím něco dobrého, naliju si sklenku a řeknu:

„Ty hele, zlato, jak jsem ti minule říkala to s těma botama ráno. Mě to fakt hrozně mrzí. A sere. A pokud s tím nepřestaneš, tak to pravděpodobně bude zavdávat další příčiny k hádkám.“

To je rozdíl, ne? Už je otevřená atmosféra k tomu, dealovat co s tím, kdo může o kus ustoupit a tak dále a tak dál. :))

Důležitá sdělení je prostě třeba podávat ve chvíli, kdy víte, že je druhý schopen je pojmout. Nebo pomůžete vytvořit takovou atmosféru, ve které mu to usnadníte. Nevím jak vy, ale já mám zkušenost, že jakmile to člověku docvakne, něco s tím i udělá.  A neznám žádného z těch, co jim na mně záleží, který by nevyvinul žádnou snahu o nápravu situace. O to víc, pokud je mým partnerem.

A jo, zní to jako triviální věc. Ale jakkoli je triviální, stejně máme tendenci ji přehlížet, nebo na ni zapomínat. Na druhou stranu, pokud by to, jak komunikovat ve vztahu byla až tak rutinní, bezproblémová záležitost, ve které si není třeba nic připomínat… Tak jsou vztahy procházky růžovou zahradou. A víme jak to občas běží v reálu, že. :))

Takže až se budeme příště s Boženou bavit o tom, jak nás někdo točí, rovnou přeskočíme otázku „A řeklas‘ mu to?“ a přejdeme k podstatnému. Jak mu to řekla a zda to pochopil. A zlaté pravidlo komunikace, které jsme vyvodily na základě dnešního článku? No přeci že ten, kdo umí komunikovat ve vztahu, rozumí, že:

Není důležité, že jste to řekli. Důležitější je JAK jste to řekli a KDY jste to řekli. 

Posted in Inspirativní, Všehochuť, Ze života

Mohlo by tě zajímat:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *