Deník: Můj týden s babi


Inspirativní, Všehochuť, Ze života / Sobota, Srpen 25th, 2018

Deník: Můj týden s babi

Mám pro vás ještě pár fotek a postřehů z prázdnin s babičkou. :) Trochu nestandardně, nebyla jsem na prázdninách u babičky – ale udělala jsem prázdniny babičce, u nás v Brně.

Řekla bych, že čím je člověk starší, tím těžší je dělat si čas na všechno, co je potřeba, nebo co by člověk rád realizoval.  I když je neustále spousta práce, povinností, různých schůzek a hlavně – je pořád co uklízet :)) snažím se, abych na první místo kladla vztahy. Babička byla nedávno v nemocnici a já si uvědomila, jak ten život letí a jak dlouho jsme vlastně nestrávily čas jen spolu, o samotě, jedna pro druhou. A tak jsem se chopila příležitosti léta a naplánovala zkrácený týden. A bylo to super!

V čem mě můj týden s babi obohatil

Klasika: Nikdo není turistou ve vlastním městě a já se nevymykám. :) V praxi to znamená, že všude jinde jsem viděla víc památek, než ve městě ve kterým žiju. Tak jasný… Špilas, Petrov a tak, mám samozřejmě prochozený stejně jako centrum, ale například v kostele Nanebevzetí panny Marie na Mendláku, jsem byla úplně poprvé. Stejně tak jsem poprvé navštívila Mendelovu zahradu v areálu kláštera.

Bylo děsný vedro a fakt nevim, jak je možný, že jsme toho tolik stihly. Sama bych se chladila doma o dlažbu a nikdo by mě ven nedostal :D Ale s doplňováním pitného režimu, zastávkami na zahrádkách ve stínu, posezením v chládku kostela – prostě babi vždycky zavelela, že můžem ještě dál. :))

Krom procházek, výletů a cpaní se nejrůznějšími dobrotami, jsme toho samozřejmě hrozně moc napovídaly. :) Nejvíc mě baví babiččino vyprávění na paměti z války.  Třeba jak nosila tatínkovi oběd na dráhu a na vlastní oči viděla vlak židů, vypravených do koncentračního tábora. :'( Pocit, který se jí vryl do paměti. Rozhodnutí jejího tatínka při vysídlování němců, že do ničího domu nebo statku nepůjdou – i když by to bylo jednodušší.  První práce, kdy 6 let po válce nastoupila jako zdravotní sestra ve Frýdlantě v Čechách, na jednu ze tří nabídnutých pozic v pohraničí. 

Jo, stáří se v dnešní době nenosí a připadá mi, že se stářím – se ani moc nekamarádí. A to je hrozná škoda. Předešlé generace nám mají hodně co předat, povědět, ukázat… I kdyby to měl být způsob, kterým nikdy nechceme žít. 

Je toho děsně moc, v čem mě ten týden obohatil a inspiroval. Ale ať vás nezahltím, kousek inspirace si schovám ještě na příště. :) Zatím mrkněte na fotky a budu se těšit i na komentáře.

Myslíte, že se stáří těší dostatečnému respektu?

 

 

 

One Reply to “Deník: Můj týden s babi”

  1. Jani,ani nevis jak moc ti zavidim ten cas s tvoji Babi…a zaroven ti to moc preju ty krasny chvilky s ni…Uz nemam zadnou Babi…Mela jsem je rada obe.Klorusovou a Maskovou.Tu prvni jsem vidavala dosti casto.A tu druhou jen,kdyz za nami prijela nebo my za ni na prazdniny do Jiznich Cech.K rybniku velkym Hejtmanu 12km od Jindrichova Hradce.Tim si mi je obe tak zive pripomnela…Chybi mi obe dve.Umely uzasne varit,pect,plest…Diky za tu pripominku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *