Jak být šťastnější: Měj svou vizi, svůj cíl i svoji hlavu.
V životě už jsem si vyslechla řádnou snůšku příběhů, ve kterých se žena snažila dělat všechno, co jen komu na očích viděla. Hodně věcí člověk dělá kvůli rodičům. Nejprve proto, že mu mnoho nezbývá, když žije pod jejich střechou, že... :) Následně proto, aby je neurazil, nerozzlobil, nezklamal, nezahanbil... A stejný princip všichni aplikujeme i do dalších vztahů. Ale neměli bychom to všecko dělat primárně kvůli sobě?
Ne, tohle radši ne... co by si o mně pomyslel(i)
Tak já to aspoň zkusím, aby měli naši radost
Tak já mu vyhovím, stejně to bylo jednou v plánu
Něco vám to připomíná? Mělo by. Máme k tomu totiž tendence, všichni a bez rozdílu. Norma chování v soukromí je jiná, než na veřejnosti. V kruhu rodinném si můžeme dovolit mluvit "uvolněněji", než v práci. Naše životy se odehrávají v ambivalenci a protikladech, do kterých když se ještě přimíchá nutnost kompromisů, člověk snadno ztratí kontury vlastní osobnosti.
Kdo jsi ve skutečnosti?
Nebylo to hned, ale já jsem to našla. A jeden z mých smyslů života vidím i v tom, sjednocovat protipóly. Moci být sama sebou, napříč společenskými vrstvami, v práci i doma, s přáteli i s cizími lidmi. Jakákoli "snaha vypadat", zapůsobit, dělat určitý dojem... je pro mne zbytečně promrhanou energií, kterou chci využívat přínosnějším způsobem.
To vyžaduje mít určitou míru charakteru a srovnanosti. Například, že ani v soukromí nepořebujete nikoho pomlouvat, nebo neříkáte nic, co byste si neuměli i na veřejnosti obhájit. Samozřejmě, není to možné na sto procent. Z druhé strany jsem tomu vyšla naproti tím, že pracuji jako OSVČ. Být sama sebou, je pro mne tedy mnohem jednodušší, než kdybych musela denně vyšlapovat podle hodinek a cílů korporátu.
Vlastní cíl, vize i hlava
Samozřejmě. Každého činí šťastným něco jiného. Ale spojuje nás fakt, že mít svou vlastní vizi, cíl a hlavu, nás dělá šťastnější. Cíl je to, kam chceme dojít, kde se vidíme za pár týdnů, měsíců a let. I cesta k němu je smysluplná, ale pokud dojdeme k cíli, který pro nás vytyčil někdo jiný, nakonec tam zůstaneme stát s promarněným životem. Vize je představa o tom, jak k cíli dojít. Tady je moudré poslechnout si rady a dobře zvažovat strategii. Pokud ale nebudeme mít vlastní hlavu a vizi nenaplánujeme podle svého, vždycky když se na té cestě něco nepovede, budeme obviňovat druhé. Na ně budeme svalovat i zodpovědnost a ve finále nám zbyde jen frustrace z toho, že jsme to měli udělat po svém.
Ono je totiž úplně skvěle možný, přejmout něčí cíl i vizi, ale ten skutečný život a ty konečné důsledky, zůstanou jen na nás.
Mamka měla pravdu
Bacha na extrémy, jako vždycky. :)) Někdy mají pravdu "ti druzí". Osobně vím minimálně o jedný, velký kauze v mym životě, která se vůbec nemusela odehrát, kdybych poslechla mamku. :)) Ale kdo ví, třeba bych pak do smrti nemohla pustit z hlavy myšlenku, že jsem to měla aspoň zkusit. Nicméně, nechat si poradit, je někdy velmi rozumný, stejně jako je nejlepší se ve finále rozhodnout sám.
