Jak nás s Božkou pětatřicítka vyklidnila
Včera jsme byly s Boženou na koupáku. Docela vtip. Volala asi den předem, s úžasnou novinou, že teda dojede a že má lístky do aqualandu. "Juchůůůů" řičím do telefonu, že se uvidíme, a intuitivně přemýšlím co ještě začnu dělat radostí, když mě míjí má drahá polovička.
"Auto je v servisu."
"Ajo, aha, no a co. Juchůůů!!"
"Je to daleko."
"Aha. No, Boženo, prej je to daleko", říkám do tohočasu sluchátka telefonu :D a Božka opáčí:
"Nene, to vyřešíme. Určitě tam něco jede."
Takže joo, juchůů jupíí Božena dojede a bude holčičí odpolko! Super plány.
A Božena dojela. A byla na nádru asi o půl třetí (kdy jsem tam měla bejt i já), ale já seděla doma u okna. Jednak jsem klasicky zase nestíhala, druhak byla taková průrva mračen, že se mi s právě umytými vlasy a letníma šatama fakt nechtělo ven. I když s deštníkem, samozřejmě, ale ten vám neochrání holý nohy, žejo. Nonic, trochu zpoždění, ale nakonec (za trochu mírnějšího deště) jsem přeci jen vyrazila. Bez auta. A když jsem mezitím mluvila se svým drahým, neobešlo se to bez hlášky:
Jóó to je tak, když se někdo nezeptá.
Hm, 0 - 1 bod pro něj. Ale nic. To zmáknem. Juchůů jupíí pojedeme vlakem! :)) Tak mě napadlo, že vlakem vlastně skoro vůbec nejezdím. Zpravidla s ním všecko trvá déle než autobusem, plus riziko výluky, plus vyšší cena... no prostě s ním nejezdím. Na nádraží jsem teda běhala jako kokršpaňěl za aportem, ve snaze najít prodejnu jízdenek a pak nástupiště. No nenašla jsem to. Našla to Božka.
Plavky v kabelce, zadky ve vlaku, kolem začaly valit kroupy a já si říkala, že někdy ty hurá akce asi fakt zaslouží trochu plánování. A zeptat se. :)) Neva, budeme v kryté části parku. Naštěstí šlo jen o přeháňku, takže jsme v přestupní stanici čekaly na bus, nastavovaly tvář slunci a řešily, že vesnice jsou stejně fajn.
V aqualandu jsme jen prošly davem a uchýlily se do části se saunou a vířivkou. Trochu klidnější část. Bezplavková zóna. Daň za špetku klidu. :)) A pak jsme se už jen potily a vířily a vířily a nepotily, ale pořád dokola vířily, až jsme měly na prstech varhánky jako jsou na rozinkách.
Trochu jsme prohlídly chlapům nádobíčka a u toho řešily život a vykládaly si historky...
A tak nějak se shodly, jak je život po pětatřiceti fajn. Fakt. Je nám tak nějak dobře samy se sebou. Míň nám ublíží situace, ve kterých jsme se kdysi cítily hrozně ublížený, protože už jsme si je prostě párktát zažily a co zažiješ vícekát, to tě činí odolnějším. Ve vztazích už neděláme tolik povyku pro nic. Jsme skálopevně přesvědčeny o své hodnotě, svých pozitivních rysech, známe svou vlastní osobnost lépe, než před deseti lety.
A to všechno tvoří náš život tak nějak klidnějším, vyrovnanějším a bez zbytečných stresů i šťastnějším.
A jo, bez adrenalinu se to neobejde, samozřejmě.
Třeba když Božena zavolá den předem, že jede do Brna a v plánu je koupák. A ono leje jak z konve, padají kroupy, já nemůžu najít spodní díl plavek, který jsem už rok neviděla a vzpomenu si že "auto je v servisu vlastně". Ale tohle právě dělá ten život zábavnějším. Vtipnějším a aspoň trochu dobrodružným, aniž byste musela být zrovna lovec Pampalini v rovníkové Africe. :)
Život po pětatřiceti je fajn.
Jaká pozitiva na něm vidíte vy?
Páčila sa mi tá veta o vlakoch, na Slovensku je to tak isto. Koľkokrát idem vlakom, stále to mešká, stojíme niekde v poli, niečo sa pokazí, minule na trať spadol strom ja neviem proste tie vlaky sú strašne nestabilné. Paradoxne je to pre mňa jediná možná cesta domov zo západu Slovenska na východ takže žiaľ musím tie katastrofy ticho znášať. Aj ja nejako vekom menej riešim veci.
Tak přeji hodně úspěšných kilometrů, ocelové nervy a hlavně ve zdraví! :)