Jak přikládat polínka, do vztahu "ohýnka". Zpráva dne: Jakodřív umřel.
Já vím, já vííím! Ale blog je vlastně něco jako blok, do kterého si můžu dovolit psát tak, jak mi zobák narostl, ne? Tak mi snad "toho ohýnka" odpustíte. :))) No a pokud přejdeme od gramatiky k věci...
Dnes bude řeč o lásce. A o chlapech, samozřejmě. :)
Božena se u našeho posledního kecacího kafe vylekala, že "už ho asi nemiluje". Řeč je samozřejmě o manželovi, se kterým už jsou spolu nějakých pár let. Tak jsme to musely probrat. Úryvek z diskuse:
"..a máš ho ráda?"
"Jako jó, to jó.."
"..a záleží ti na něm?"
"No tak jasně že jo, minimálně je to otec mých dětí. Ale víš, zdá se mi, že jsme tak trochu jako brácha a ségra. Nevim. Vášeň vyprchala, nebo co, žádný hromy blesky, chtěla bych aby to bylo jako dřív. Bojím se, že už ho nemiluju."
No, tak to je hezký. Chápu, asi to nemusí být příjemný zjištění, ale jako dřív? Co je to "jako dřív"? Něco ve smyslu: když jsem ještě byla štíhlá a náctiletá, nebo: když jsme měli o dvě děti méně? Jo! A v tom bude ten zakopanej pes..
Jakodřív
Tak zvaný "Jakodřív", je něco velmi zbožňovaného, možná až zbožšťovaného a čím déle s námi ten Jakodřív není, tím více se nám zdá ideální. Jakodřív je magické slovíčko, které z nás umí dělat krásnější, štíhlejší, mladší, z partnera pozornějšího, láskyplnějšího a život mnohem bezstarostnější a vůbec celkově šťastnější. Není se čemu divit, že Jakodřív chce mít každý , stále a právě teď.
Jenže Jakodřív a Zrovnateď jsou bohužel dvě veličiny naprosto a absolutně neslučitelné. Řekla bych, že Jakodřív vlastně úmyslně škodí tomu Zrovnateď, a to tím víc, čím víc si uvědomuje, že Zrovnateď je nenahraditelné.
Přemýšlela jsem, jestli se to mám snažit Boženě nějak vysvětlit. Že chápu její utrpení nad ztrátou věcí bývalých. Ale že potom asi nepochopila nic o životě. Jelikož život je o konstantním ztrácení při nabývání nového. A to nové, se s tím starým nedá srovnávat, i kdyby se nám snad zdálo ošklivější. Nové je prostě.. jiné.
Asi Boženě příště řeknu, že to je tak, jako by pořád chtěla kousat mlíčňákama. Mimina prostě ztrácí první zuby, aby jim narostly druhé, trvalé. A možná se jim ty druhé taky nelíbí. Možná se jim vlastně nelíbily ani ty první a chtěla by zůstat napořád s krásnýma, hladkýma dásničkama. A třeba si opravdu uvnitř zoufají, že by si přála, aby jejich dutinky ústní byly jako dřív. Měkčí. Bezzubější. Navíc jak by to bylo praktické, kdyby jídlo nemusela žvýkat sama, ale o všecko se postarala matka s prsem.
Nojo, jenže to by matku asi trefilo. A dalších matek už by nebylo, protože s takovou bychom jako lidstvo vymřeli raz dva. Tohle je nám asi jasný, jako facka. Ale proč nám potom dělá takové potíže to pochopit v oblasti emocí?
A co s těma polínkama?
Nakonec jsme s Božkou zjistily, že jako dřív už nebude nikdy nic, ale že právě tak to je správně. Situaci nám hodně objasnila právě ta miminka, která nechceme až do smrti kojit, protože odmítají přijmout vývoj a růst. A vývoj a růst vyžaduje adaptibilitu. Kupodivu i v dospělosti, ve které už se sice nemusíme učit chodit a rozbíjet si kolena, ale učíme se třeba udržovat vztahy funkční.
Nedávno jsem v jednom filmu zaslechla hlášku, že manželství je, když to je hezké aspoň hodinu denně. Nebo když to není dlouhodobě nesnesitelné. Ve spojení s doprovodnou hudbou jsem z toho teda nejprve měla náběh na depresi. Ale něco na tom je. Zamilovanost je zdarma, ale láska je mrakodrap, který musíme stavět sami. A je asi jen na nás, jestli z něj uděláme chatrč, nebo Hilton.
S Boženou jsme se shodly na tom, že ve vztahu si k zahoření musíme vzájemně nadhazovat polínka. Takové dobré, suché polínko je něco jako důvod, proč druhého milovat. Něco, co mu umíme dát jenom my. Nebo něco, co uděláme navíc. Nebo něco, co děláme pravidelně. Něco z čeho slevíme. A tak dál.. a tak dál..
No prostě kde není polínek, nemůže být žár. A kde není žár, nebude nám nic platné volat "Jakodřív", ale budeme se muset zaměřit na otop. :))) Je fakt že jedny ruce jsou k tomu málo, hlavně dlouhodobě. Ale my s Boženou prostě věříme tomu, že i kdyby to vydržely jen jedny dostatečně dlouho, přeskočí jiskra i na druhého.
Hlavně nevyhasnout na vavřínech! ;)
