Ta nejhlubší zranění vznikají z té nejhlubší blízkosti. Na duši, která se rodí čistá, sebejistá a nepochybující o tom, že má nárok na naplnění veškerých svých potřeb. Na duši, která nepochybuje o své hodnotě a do života i společnosti se integruje postupným zrcadlením. Mluvím o dětech, které se zraňují nejsnáz, ale samozřejmě zranitelnými zůstáváme i v dospělosti.
Jak se léčí nejhlubší zranění na duši?
Čím víc lásky, tím víc bolesti
Zjednodušeně, čím víc miluješ a odevzdáváš se, nebo jsi odevzdaný v pozici dítěte, tím hlubší je rána zklamání. To proto se řada lidí skutečné blízkosti vyhýbá, bojí se jí, nebo ji neumí dát. Možná ji ani nepoznali, nebo zakusili jak hluboké rány může zanechat, a to samozřejmě děsí.
Má to svůj význam. První předpoklad zahojení rány je odříznutí se od infekčního prostředí. Následně sebepéče, případně s pomocí odborníka, v bezpečném prostředí. Trauma se postupně zhojí, bolest odezní, ale sebeláska není všelék, jakkoli jsme tímto tématem třískáni o hlavu v online prostorech.
Sebeláska není všelék
Kdyby byla lékem sebeláska, nepotřebovali bychom vztahy a zmíněnou blízkost. Ale o tom lidství je. O společenství, vztazích a lásce. Na tenhle objev jsem vlastně přišla až na prahu nové blízkosti. Když se vlídnost, bezpečí a láska začne opět rozlévat až k hranicím tvé duše a chce zatékat i do míst, která zůstala jako díry po ranách. Do té nejvnitřnější hloubky se dostane opět (a pouze) jen ten samý nástroj v té samé intenzitě. Blízkost druhého člověka.
Co tě rozbilo, zase tě stmelí
A překvapivě rány zase začnou bolet. Zděšením, že znovu ztratíš, znovu se zklameš. Strachem, že jizvy se otevřou a rozhnisají v ještě větším rozsahu než na počátku.
A může to tak být. Ale když se nespleteš a otevřeš se správným směrem, můžeš projít tou nejhlubší fází uzdravení v místech, kde se tě naposledy dotýkala trýzeň. Nová blízkost zateče jako med do celé tvé rozpraskané bytosti. Znovu oživí stopy po drápech. Ale zůstane v nich, zcukernatí, stmelí je a vyhladí.
Znovu, pomalu, postupně
Tak se rodí uzdravení. Stejně jako se rodí nový vztah. Postupné sbližování se. Postupné narůstání důvěry. Postupně buduješ věci, které se někde zlámaly. Dva kroky vpřed, jeden zpátky.
Nechci nutně říct, že člověk není schopen se emočně zhojit bez druhého člověka. Nechci vlastně nutně říct ani to, že pokud proces uzdravení neproběhne popsaným způsobem, štěstí a zdraví nedorazí. Ne. Určitě je možné žít spokojeně i bez toho. Myslím si spíš, že celá věc je podobná a přirovnatelná například fobii ze psů, vzniklou na základě pokousání psem.
Jak se léčí strach?
Dobře, příklad to asi není ideální, ale lepší mě nenapadl, takže k věci!
Když mi něčí (nedejbože můj) pes uhryzne kus lýtka, věci plynou následovně; pes jde z domu, (nebo alespoň šupem pryč z mé blízkosti) na řadě je odborník a šití, kratší či delší proces hojení a péče o lýtko. S duší je to podobně. Dokud nepotkám dalšího psa, bude mi nejspíš báječně a budu se cítit zdravá. Jenže když psy miluješ a potřebuješ je k životu, (jo, pořád je to ilustrační příklad) budeš asi chtít opět pohladit chlupatou srst. :D
A když to přijde, zjistíš, jak je to děsivý.
Ale když to nevzdáš, necháš si časem i olíznout lýtko, protože to je přece projevem psí náklonnosti.
První olíznutí budeš asi dost v křeči. Od druhého se nějak odosobníš. Třetí absolvuješ se zájmem. Přitom čtvrtém dost pravděpodobně začneš brečet, protože si uvědomíš jak moc ti chybělo, a zároveň ti připomene jak moc bolelo to poslední. Od pátého začínáš důvěřovat a následně se i opětovně odevzdávat prostě radosti z blízkosti, která tě dříve děsila.
Je to ta těžší cesta
Ale mně dává ten největší (nejhlubší) smysl. Možná proto budu mít vždycky tendenci risknout nějaký ten psí hryzanec. :)
