Když jsi sama (nejen) v novém městě
Člověk je stvoření „tlupové“, to víme. Máme potřebu někam patřit, s něčím souznít, být něčeho součástí a pokud se nám tato potřeba nedaří ukojit, pak více méně trpíme. Až na introverty a masochisty, samozřejmě. Ti si z podobného berou jiné, slastné benefity. :)) Ale přeci jen, tito náleží spíše k menšině, nebo k výjimkám z pravidel.
Tak nějak mě napadlo zmíněné téma, když jsem byla na posledním večírku, který byl opravdu výborně pojat:
„Jsme jeden gang. Patříme jedné myšlence. Pracujeme na jedné věci. V určitém okruhu zájmů jsme naprosto zajedno.“
A přátelé, v tom je obrovská síla. Obrovská síla i obrovská motivace, protože po podobném pocitu všichni nějakým způsobem toužíme. A pokud v čemkoli chceme dosahovat vysokého skóre, je nutno jej mít a zažívat.
Ten pocit.
Další věc je, že Božena po sto letech vyrazila za hranice maloměsta. Samozřejmě, nejprve se tam cítila naprosto opuštěná a děsila se otázky, „co tam jako bude do řiti tak dlouho sama dělat“. Nicméně – sešlo se Božen více a jelikož člověk i Boženy jsou stvoření tlupová, už se začal formovat další sněm. Naštěstí nejen že k podobným věcem tíhneme, ale máme i podprahovou tendenci je mimoděk vytvářet. Což nám dokáže ledacos usnadnit.
Sama jsem několikrát změnila město svého bydliště a působiště, takže vím, jaké to je být z ničeho nic úplně „vykořeněn“. Vytržení z kontextu má samozřejmě i spoustu pozitiv. Adrenalin. Pocit samostatnosti. Svobody. Dobrodružství. Ale jakmile první (druhá i třetí) vlna euforie odezní, gang nám prostě začne chybět. A naskytne se výzva. Smutnit a chřadnout, nebo zatnout zuby a budovat. Budovat svůj nový, vlastní okruh svého.
Vlastně ani není třeba dalekého stěhování. Z některých gangů během života tak nějak „vypadáváme“ sami. Změna stavu ze svobodné na vdanou, z bezdětné na těhotnou a matku, nebo jsme naopak poslední, kteří to tak nemají, zatímco dosavadní přátelé už ukrajují z jiných, životních etap. A to mohou být těžká, životní období, kdy se cítíme sami.
Jak si s tím poradit?
Víte, co je super? Fakt samotný, že na světě běhá tolik lidí, že nikdy není možné být ten největší chudák a trpitel. (Což je také velmi subjektivní, takže potvrzeno.) A to by nás mohlo trochu povzbudit, pro začátek. V ničem nejsme úplně sami a nikdy nejsme ti, kteří to mají nejhorší na světě. Jen ty druhé zrovna nevidíme. Ale jsou tam. V cizině spolky pro expaty. V mateřství kroužky pro maminky s dětmi. V novém městě, nové příležitosti k novým seznámením.
Je jen na nás, kolik energie jsme ochotni tomu věnovat. Energii k nalezení něčeho, k čemu se můžeme připojit, nebo určení se základnou, ke které se mohou připojit ostatní a vybudovat tak něco sami.
Jako se vším, nám to někdy může připadat nemožné a nedosažitelné. Ale „možná a dosažitelná“ je obrovská spousta věcí, pokud jen nad nimi nezlomíme hůl. Nevzdáme to příliš brzy. Všechno je jen otázkou času a když překousneme to čekání a vydržíme vyvíjet snahu, výsledky se dostaví.
Pokud někdo prožíváte podobné věci, držím palce. Božce se nedávno podařil průlom, určitě to dáte taky! ;) Pokud znáte někoho, kdo to tak může mít, pošlete mu odkaz na článek. Pokud nechcete nic zanedbat, tak jej sdílejte - no nikdy nevíte, komu může pomoci. A pokud se prostě jen rády houfujete, můžete se přidat na FB, třeba k fanouškům stránky (ZDE) , nebo gangu fanynek blogu (ZDE), kde můžete o podobných (i jiných) věcech pokecat s "ostatníma Božkama" ;)
