Všechny články, Ze života

Lídl: Vražda mezi regály

wiNevím jak vy, ale já osobně bych asi mezi Stepfordské paničky zapadla velmi špatně. Mám lehčí sklony k rebelii, věřím že Bůh může být i žena a především: nenávidím nákupy jídla. Stepford a já je prostě stejné sci-fi, jako původní stejnojmenná kniha.

Shopping? Yesyesyes!! Ale ne potraviny v supermarketu. To je fakt smrt. Absolvuji to téměř každý týden a téměř každý týden tak mám vynikající příležitost, pilovat si sebeovládání.

Nejčerstvější zážitek:
Místo činu – Lídl Česká republika

Akce:
Spěchám. Spěchám, protože to chci mít rychle za sebou. Spěchám a všichni ostatní vypadají nejen že nespěchají – ale že spí. Sunou se uličkami mezi regály a dlooouuuuuuuzze

                                ddlllooooooooooooooouuuuuzzze

dlooooooouze studují jejich obsah, jako kdyby tu šunku nebo jogurty viděli snad poprvé v životě.  Pomoc. Chci jenom projet. Šunku už znám a navíc ji mají snad roky stále na stejném místě. Nebo jde o nějakou formu autohypnózy? Nevím. Počítám do desíti (páč nemám sílu už po desáté opakovat „Pardóón“ a tlačit se prostorem, ze kterého dotyčný stejně neprojeví valnou ochotu zmizet).

Jsem u čísla šest. Paní milosrdně popojela a  já mám volnou cestu. Vooolnoooooou!! Ale radost netrvá věčně. Do spodního regálu se ohýbá slečna pro majonézu. Ohýbá se tak, že horní částí trupu klesá, ruku natahuje k dóze s kalorickou mega-bombou, jednou nohou zústává spojena se zemí a tu druhou, celou ladně zvedá jako baletka snažící se o „holubičí pózu“.

Samozřejmě, nic ladného na tom není. Z radosti nad volným průchodem jsem se přes ní téměř svalila. Naštěstí mám z podobných pravidelných, týdenních tréningů dost vycvičený postřeh. Zvládla jsem to. ;)

Jedu dál a narážím na další překážku. Respektive, zatím nenarážím, ale nejraději už bych to udělala. :)) Znuděná, pubertální, oplácaná holčička stojí právě ve středu uličky a drží se nákupního vozíku. Na jeho boku stojí maminka a loví v regálech. Zácpa. Už nepočítám a rovnou říkám „Pardón, můžu projít?“ Matka po mně vrhá rychlý pohled ve stylu „Co si to dovoluješ??“ ale pokračuje v lovení. Bezradná holčička kouká na vozík a zjevně usilovně přemýšlí, zda s ním posunout o dva metry vpřed. To by na něj ale maminka nedosáhla. Dva metry vzad? To bych musela couvat i já. Na neřešitelnou situaci jí doporučím ho stočit bokem do druhé uličky. Lidé tak mohou procházet všemi směry a mamince stačí dva kroky k nahromaděnému nákupu.

To jsem si už dovolila moc. Raději se nesnažím svou radu zpříjemnit úsměvem a beru roha směrem k vejcím.

Další „porod“ na mně čeká u kasy. Miluju fronty. Miluju ty fronty, ve všední dny, v supermarketech, po páté hodině odpolední. (Myšleno ironicky!! (pozn.aut.))  :) Tou dobou už se mi lepí jazyk na patro a lituju, že jsem si cestou nevzala i nějakou mini svačinku, nebo aspoň malý džusík, abych nemusela rozdělávat celou pet lahev.

Jsem u cíle! Zbrocená potem (ale ne více než pokladní) hážu nákup do krabice a těším se do auta na cigáro.
Jo. Nejsem ze Stepfordu. :))

Nu, a co vy? Nějaké vlastní zážitky? :)

Budu se těšit na commenty

Jana ❤

 

By jsemzenaeu

Autorka blogu, stresový faktor, nositelka pokoje a dredů :) Ráda píšu, debatuji a přemýšlím o věcech kolem sebe.