Dva roky prázdnin ani náhodou, aneb proč jsem pořád tak unavená?

Dva roky prázdnin ani náhodou aneb proč jsem pořád tak unavená?

Často si říkám, jak příšerně jsem unavená. Snažím se odpočívat aktivně i pasivně a hledám způsoby, jak se efektivně zrelaxovat. No moc to nefunguje. 

Člověk má někdy tendenci podivovat se nad mírou vlastního vyčerpání a nechápat příčinu. Přitom je to tak jednoduchý a jasný. Prostě máš naloženo. Nebo máš naloženo příliš dlouho. Nebo obojí. 

Uzavřela jsem si první dva roky bez Nuna. Byly těžký. Připadá mi, jako by to bylo 100 let, a ne 24 měsíců. Všechno se zdá být tak dávno.... A možná je to dobře. Možná to je ten předpoklad, aby bolest odezněla úplně, a časem snad zůstaly jen ty hezký vzpomínky a snad lehké sevření srdce. Chci pokračovat v cestě vpřed. 

Chci žít. A budu žít jak nejlíp to jen dovedu. I vyslovení této věty je pro mne vlastně zázrakem. Ještě před rokem jsem neviděla důvod a měla vážný obavy, že ho nenajdu. 

Vyřízeno, hotovo

Zpět k únavě. Jsem unavená a jsem na sebe i pyšná. Za 24 měsíců jsem unesla a překonala smrt spřízněné duše, manžela. 

• Stihla jsem ho pohřbít, přibrat si novou práci, postarat se o praktickou stránku života, přestože náklady na život vyskočily na dvojnásobek. 
• Převzít nejnutnější právní odpovědnost za manželovo podnikání, informovat desítky klientů, předat jim vlastní podklady, ukončit činnost, dořešit a doplatit resty, dotáhnout daně a dořešit vše i s finančním úřadem. 😬 
• Prodat vlastní, ještě ne úplně splacený byt, abych zvládla měsíční platby a hlavně ostatní platby nad rámec, kterých bylo v rámci dědictví dost.
• Rozloučit se s prostory manželových kanceláří i zaměstnanci, vyklidit nejnutnější.
• Dořešit vleklé dědictví, což trvalo téměř rok a půl, a vázlo zejména na daních z manželova podnikání.
• Rozhodnout co dál, vymyslet co si počít se životem a kam ho nasměrovat, což nevnímám jako úplně jednoduchý úkol.
• Prodat dům v původním a neudržitelném stavu, kde ještě stále bydlím, ale odkud jsme se stejně plánovali stěhovat i spolu.
• Koupit byt a zrekonstruovat ho, ač se původně zdálo, že žádné dramatické rekonstrukce nebudou třeba. A ještě mě čeká stěhování..
• To vše znamenalo desítky schůzek, porad s právníky, daňovými poradci, desítek obchozených institucí, úřadů, některých i opakovaně, pro nekompetentnost některých pracovníků. Pruhovaný obálky mi chodily snad ve všech barvách duhy.

Za 24 měsíců.

Mám ku*va nárok bejt unavená. Mám nárok i na emoční výlevy, vyčerpání psychiky i organismu a dalších pár let (prosím!) někde s nohama na stole. Protože nebudu kecat, ale nejen těchto 24 měsíců, ale i 12 předešlých, kdy byl můj život o manželově přežití, léčbě a návratu do života, i 12 ještě dřívějších, které byly ve znamení reprodukční kliniky a léčby, si prostě vybralo nějakou daň.  

Žena zvládne jako kůň

Nejsme roboti, ženy, a zvládneme sice jako kůň, někdy i dva, ale ne donekonečna. Únava je jedním ze signálů, že je skutečně třeba odpočívat, ale ne tak, že člověk zajde na kosmetiku nebo si přispí. To už je v této fázi málo. Myslím tím fázi, která se blíží - nebo snad už je - samotným vyhořením.

Jinými slovy naše tělo i mysl nás sice někdy pustí až za hranici svých reálných kapacit, ale tento stav není možné pokládat za normu a stejně jak dlouho trval, musí trvat i doba rekonvalescence, kdy je třeba splatit energetický dluh.

Snažím se na to myslet a snažila jsem se zařídit tak, abych v příštích letech mohla (snad už) opravdu odpočívat, snížit nasazení (na drama) a věnovat se jen sobě a práci. Už ta myšlenka je pro mě jako něco neuvěřitelného. Ale to vám říkám, že klapne!

Pyšná

Jsem na sebe pyšná, ale ne všechno je pouze moje zásluha. V různých etapách mi hodně pomohli různí lidé, a parta stálých mě držela (a drží) doposud. Taky věřím, že všechno co klapne, je z Boží milosti, protože jsem si několikrát ověřila, že ač se člověk snaží sebevíc, některý věci prostě nedokáže ovlivnit.

Už počítám týdny. Ještě chvíli a začne úplně nový život.

Sdílet na Facebooku

Sledovat

Pin