Menu Zavřeno

Ze života: Jedničky a nuly. Jak (ne)škatulkuju lidi

Ze života: Jedničky a nuly

Jedničky a nuly. V poslední době mi tak trochu leží v žaludku pár menších desilusí. Nevím, jestli je to tím, že se svět mění a tvrdne, nebo jestli já stárnu a měknu, nebo jestli je všecko stále stejný a já mám jen z jakýhokoli důvodu zvýšenej práh citlivosti vůči některým věcem.

Tak co ten svět?

Těžký. Na jednu stranu bych řekla, že svět se nemění, ve smyslu pozitiv a negativ. Vždycky byla nějaká negativa i pozitiva, na každé době, v každé společnosti. Vždycky bylo dobro i zlo, sobectví i altruismus, hloupost i inteligence. Nicméně, co vždycky nebylo, je ta obrovská spousta technologie, která nás obklopuje, a která jen za posledních deset let vystřelila pětkrát výš, než za poslední století.

Virtuální realita, lajky a domnělá „oblíbenost“ na sociálních sítích… Řekla bych, že to všechno tak nějak posiluje „trend“ přetvářky, ve kterém je budování image víc než skutečný charakter, nebo počet lajků důležitější, než obsah příspěvku, který je tak trošku vylhaný, ale hlavně že na něm vypadáme akčně. Mám pocit, že jedno s druhým ruku v ruce, stírá hranici a jasnost mezi tím, co je reálné  a tím, co už je jen precizní marketing. Přetvářkou to můžu nazvat u běžných uživatelů sociálních sítí. Marketingem u blogerů a influencerů. Ten pocit, že se všichni všude maj skvěle, úžasně, vystajlovaně a podobně, jen umocňuje fakt, že často jde o obyčejnou reklamu, která se v influ světě tak trochu líp kamufluje.

Mimo sítě

Samozřejmě, na síti i v reálu, svět sám sebe dělí na jedničky a nuly. Nikdo nechce být nulou. jen pár se umí smířit s obyčejností a absolutně všichni, chtějí být jednička. Aspoň někdy, aspoň v něčem. A jasně, v určitým smyslu je to oká.

Žijeme v době, kdy nepoznáte miliardáře od dělníka, když si stoupnou vedle sebe. Dá se obléci levně a vkusně, i luxusně a tak, že nikdo nic nepozná. Svetr vypadá jako svetr a rozdíl je jen v tom, kdo jej pletl, zda jej pletl ručně, sám, nebo v čínské velkovýrobě. To všechno stírá viditelné rozdíly mezi „boháčem i žebrákem“. Jako rovnoprávnost paráda, o tom žádná :)) Ale co chci říct je, že podhoubí ke kamufláži je rozhodně mnohem vhodnější dnes  než za Karla čtvrtého. To jsi buď měl na zlatý prsten a vyšívaný plášť, nebo neměl a hotovo. Dneska prsten i plášť pořídíš na Aliexpressu a klidně i s logem Huga Bosse. Rozumíte mi, co mám na mysli?

Zastírání. Mystifikaci. Snahu vypadat důležitější, vlivnější, šťastnější nebo bohatší, než ve skutečnosti jsem a dobou umožněné šance, být v tom velmi úspěšný. Zejména, když celý ten kolotoč stačí prezentovat jen na fotkách na sociální síti. Vyfotíte se, a ten outfit pak pěkně sundáte a jdete ho vrátit. :) Ale jste děsně cool.

Všichni jsme hvězdy

No, pro mě je teda pořád ku*va cool nosit svoje vlastní hadry, ať už se v nich fotim, nebo ne. Stejně tak chci nosit svou vlastní kůži a svůj vlastní obličej, což teda nevypadá pokaždý jako z televizní reklamy, ale je to pravda a je to moje. Nechci křečovitě tahat ústní koutky až za uši, když se cejtim „pod vobraz“ a nemám potřebu oblíkat si něco, co vypadá jako od Vuittona, ale bůhví kde jsem to vlastně schrastila a za kolik. Nechci. Nechci. Nechci a fuj. A stejně jsem a budu hvězda. :))

Aneb jak řekl jednou, jeden můj spolucestující v autobuse:

„Všichni jsme hvězdy.“

Já dodávám, že všichni jsme hvězdy, někteří jsou právem jedničky, ale rozhodně to není v tom, jaký dojem se snažili vytvořit. A nula pro mne vždycky bude ten, kdo má snahu ze sebe dělat něco víc, nebo z druhých něco míň. 

Všichni jsme hvězdy. Aj ty, Božka, :*   I bez Vuittonky. ;)

Posted in Všehochuť, Ze života

Mohlo by tě zajímat:

2 Comments

  1. Jana Zoulová

    Trápí Vás stejné věci jako mě, ale já jsem daleko starší, tím hůř vše snáším (měknu). Ty vztahy mezi lidmi, mládeží, ta vulgarita. Tak to trochu odlehčíme, cestou na nákup vidím nastříkaný název na zdi: ROZKOŽ. To bych měla znát, asi nějaká novinka, co to jen bylo………

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *